V neděli 27. srpna 2023 jsem se zúčastnil jízdy na vysokých kolech Spolku českých kolařů cestovatelů ve Vysokém Mýtě. Cílila do Vídně. Byla pořádána na počest Jana Veise, hodináře ve Vysokém Mýtě, o jehož cestě na vysokém kole z Mýta do Vídně dne 25. srpna 1897 referovaly noviny Stráž na Vysokomýtsku.
Setkání klubů velocipedistů přinášejí všelijaká dobrodružství. Nejinak tomu bylo i případě této jízdy. Začala pro mě cestou vlakem z mého Hradce Králové po páté ráno. Strojvůdce mě pozoroval, jak sunu to velké kolo do jeho motorového vozu. Byl to jeden můj kamarád, pozval mě do kabiny. Ubíhající koleje jsem tím pádem pozoroval jeho perspektivou. V Chocni jsem byl před šestou. Zde jsem již osedlal bicykl a vyrazil do vysokomýtské kavárny Bonviván, místa srazu. Podávala se vídeňská káva, ještě teplý štrůdl a úvodní panák. Sešli jsme se v počtu osmi jezdců. Posilněni jsme vyrazili za doprovodu Straussova Radeckého pochodu a proklamací „hrom do pedálu“.
První zastávkou byla Luže a tamní bývalá restaurace Vídeň. Zde se přidal devátý člen výpravy a jako občerstvení se podle plánu podávala minerální voda. V doprovodném vozidle se však nacházely také dvě bedny z jistého města s právem várečným. Mattoniho produkt byl tedy doplněn o zlatavý mok a byl položen základ pro časový skluz jízdy.
Za Skutčí se nachází Předhradí s hradem Rychmburk. Zde jsme se museli zastavit, aby tamní kastelánka pořídila snímek s jezdci na vysokých kolech a díky jeho zveřejnění zvýšila návštěvnost památky. Následně jsme se přiblížili Ždárským vrchům.
Počasí se po sobotních vydatných deštích uklidnilo, nicméně v obci Krouna se strhla přeháňka. Zprvu jsme si ji nechtěli přiznat. Avšak paní, co si u hasičárny fotila naše bicykly, nás o lijáku utvrdila tím, že otevřela bránu a pozvala nás do přístřešku u nich na zahradě. Neprotestovali jsme, beztak jsme plánovali zastávku s vídeňskými párky. Altánek jsme proto zabydleli vařičem, ohřáli párky v hrnci a cvíkli jsme pivsony. Pohostinnosti místní rodiny jsme si velmi vážili zvláště na závěr dýchánku, kdy paní vysunula zájemcům kávu. Pochopitelně tureckou na počest obléhání Vídně Turky. Nespěchali jsme.
Nejvyšší bod cesty se nacházel na kraji obce Svratouch přibližně 709 metrů nad mořem. Výjezd údolím Krounky byl celkem přívětivý. Jeden jezdec však šel pěšky. Nemohl jet, praskla mu guma na velkém kole. Zbytek cesty psychicky podporoval posádku doprovodného vozidla. Ve Svratce se přidal celkově desátý člen jízdy, jeli jsme však v devíti kvůli té prasklé gumě, následně pouze v osmi. V lesích za Herálcem se totiž jeden účastník jal studovat flóru a faunu škarpy. Pojal to zcela důkladně. Naštěstí bez následků na těle, ovšem přerazil přitom žerď praporu Českého klubu velocipedistů. Posílil tedy doprovod.
Jeden ze zlatých hřebů akce, oběd na nádvoří zámku ve Žďáru nad Sázavou. Ženy některých účastníků připravili vídeňské řízky, vídeňský bramborový salát a vídeňské vdolky. Vystrojili oběd. Absolutní fantazie, ke které jsme z vozu vyskladnili jednu bednu. Po společné fotografii jsme se nějak vyndali na sedla a vyrazili do cíle. Pravda, byla ještě zastávka v Rousměrově se zbývajícími kuželkami a především s poradou, jak do Vídně triumfálně dorazíme za doprovodu pochodu Vjezd gladiátorů. Bylo rozhodnuto provést společný snímek u cedule „Vídeň“ u cesty a následně se přesunout k vídeňskému hřišti.
V obecním shromaždišti bylo asi sto obyvatelek a obyvatelů Vídně v čele s obecním vlajkonošem a se starostou, který rozhlasem zpravil lid, že dorazí jezdci z Mýta na vysokých kolech. Krásné děvečky v krojích nás přivítaly chlebem a solí. Starosta pronesl slavnostní řeč, proběhl ostřejší přípitek a výčepák sunul orosené prakticky v neomezeném množství. Veselí bylo zapsáno v místní kronice, připojili jsme k němu svoje podpisy. O našem putování jsme rozmlouvali s místními. Někdo poznamenal, že na nás čekají již několik hodin…
Na cestu zpět mě jeden dobrý člen výpravy vzal k sobě do vozidla, naložil také kolo. Díky za to i za celou přípravu a provedení jízdy! Zbývá poznamenat dvě věci. Za prvé, podle map jsem urazil celkem asi 104 kilometrů, z toho asi 94 kilometrů to bylo z Mýta k těm krásným děvečkám s chlebem a solí. Za druhé, z popisu jízdy je dobře patrné, že jsme dojeli do Vídně u Velkého Meziříčí. Odtud je to do metropole bývalé rakouské monarchie ještě více než sto padesát kilometrů. Ovšem kdo ví, kam Jan Veis jel? Ve zmíněných novinách je řečeno, že do Vídně. Ale do které? Hrom do pedálu!
Lukáš Vízek, VBC Zbraslav
Napište první komentář