Ondřej Buddeus v editorialu své knížky Je to jízda (Paseka, 2021) píše: „Kolo, vysoce citlivé náčiní pro ‚čtení’ bezprostředního okolí i myšlenek na vzdáleném horizontu, není jen strojem určeným pro přesun z místa A do místa B. Je i prostředkem na cestě k sobě, k vlastní tělesnosti a zdraví, poetickou funkcí, archetypálním zvířetem a průvodcem dějinami, nosičem politického významu i nástrojem osobního výzkumu světa.“ Následně rediguje mozaiku statí o „nejobyčejnější cyklistice“ od inspirativních autorek a autorů, kteří líčí zejména své osobní cyklistické příběhy ve městě a krajině. Přemýšlel jsem, jaký příběh by napsali, kdyby všichni vyrazili společně na jízdu? A v tom jsem se stal součástí podobného příběhu.
Každý rok na den 27. prosince pořádá Veteran Bicycle Club Zbraslav výlet do Prahy na historických velocipédech. Aby můj vánoční čas v roce 2023 byl zase jiný než v minulých letech, rozhodl jsem se přidat. Cílem byla exkurze do smíchovského pivovaru, kam zbraslavští vyrazili podél Vltavy. My jsme se s brašulí rozjeli z jeho Kunratic, prosvištěli kolem krčské nemocnice, propluli údolím Kunratického potoka a zbraslavskou skupinu dostihli u řeky za betonovými tobogány Barrandovského mostu. Čekal jsem několik jezdců, ovšem to cyklistické stádo bylo několikrát početnější než Buddeusův peloton. V dobových kostýmech s bílými šálami a bílými vaky na zádech pokračovalo v cestě, míjelo Císařskou louku, hnalo se Strakonickou, u Železničního mostu ji překřížilo a zastavilo motoristy jako to sobi rádi dělají v Norsku. Cíl urquell pramen byl dosažen v počtu 64 cyklistek a cyklistů, z toho 16 na vysokých kolech včetně mě.
Prohlídka expozice o várečném právu na Smíchově měla kapacitu pouze pro první polovinu naší skupiny, a tak ta druhá polovina musela zatím počkat v pivovarské hospodě. Zájem byl jasný, druhá polovina se zvětšila, neboť v expozici se nám nepodařilo objevit zdroj zlatého moku, z těch trubek nic neteklo. Navíc sednout si spolu byla krása. Společně se zbraslavskými si připili na zdraví pražští jezdci, přidali se ti z Písku, Českých Budějovic, České Skalice, Holic, Příbrami nebo z Krušnohoří či Broumovska. Dále já z Hradce Králové a ti z Nového Bydžova – přišlapali až přes Vídeň (viz článek Z Mejta do Vídně). Zvláštní je, že se vidíme málo. Alespoň já to tak vnímám, ale taková setkání při historických kolech se nesou v atmosféře, jako kdybychom se potkali naposledy včera.
Po prohlídce pivovaru a hospody jsme se vypravili zpět na Zbraslav a v duchu nápisu „na život po našem“ visícím na pivovarské prodejně jsme neopomenuli zde doplnit pivsony na cestu. Kuželky jsme nacpali do těch parádních bílých vaků s výšivkou zbraslavského klubu, nahodili to opět na Strakonickou proti proudu Vltavy a za betonovým tobogánem nás již kolébalo ticho stezky podél řeky. V ten moment si člověk uvědomí, že velocipéd je opravdu ono „vysoce citlivé náčiní“, dává vnímat okolí, je-li vysoké, pak i vzdálenější horizonty. Může být prostředkem na cestě k sobě ale také na cestě k sobě navzájem. Během plynutí na Zbraslav jsme si byli nablízku, povídali jsme o všem možném, od historie kol ke kultuře, od minulých vyjížděk k plánům na ty budoucí, od společnosti k nám samotným, od vysokých kol po ty nízké. Na nich, archetypálních zvířatech obojího typu, jsme dojeli do cíle, zbraslavské hospody U Přístavu.
Mám rád zdejší výčepní. Parádně nestíhá, přiběhne, hned odeběhne. Točí však pěkně orosené, sune pečínku a tvoří romantiku svojí putyky. Chtěli jsme po ní rakvičku se šlehačkou, avšak zamítla ji dříve, než jsme poprosili o její donesení jedné paní jako vánoční dárek. Museli jsme proto objednat tekutou analogii rakvičky, raději menší, vrátila se nám druhá zpátky. A tak to plynulo dále, zase orosené, opět pečínku, další rakvičku, mnoho povídání, půvabné vzpomínání, vyhlídky vpřed a veselí… Až byl dnešní „osobní výzkum světa“ nejen z perspektivy sedel velocipédů završen. Možná by úplně nezapadl do Buddeusovy pěkné knížky o „nejobyčejnější cyklistice“, jízdou byl, ale představoval spíše neobyčejné a sváteční setkání v atmosféře historie bicyklů. Zakončen byl triumfálním odjezdem. S brašulí jsme od výčepní nasadili kurz Kunratice, probublali podél Vltavy a v setmělé Modřanské rokli si před závěrečným výšlapem Libuší cvíkli ty kuželky ukryté ve vacích Veteran Bicycle Club Zbraslav. Sláva jemu!
Lukáš Vízek, člen VBC Zbraslav
Pouchov, leden 2024
Napište první komentář